Arthur C. Clarke and Gentry Lee: Garden of Rama

Copyright (c) Arthur C. Clarke and Gentry Lee 1991

All rights reserved.

Translation copyright (c) 1994 by Vladimír Hanák

Cover art copyright (c) 1994 by Petr Holzner

Set by Graphic Studio Ricardo, Prague

Printed and bound by Severografie Most s. p.

BARONET i Praha 1994

NICOLIN DENÍK

1

29. prosince 2200

Před dvěma dny, v 10.44 greenwichského času, pozdravila Simone Tiasso Wakefieldová vesmír. Byl to neuvěřitelný zážitek. Myslela jsem si, že jsem už ve svém životě několikrát prošla hlubokými citovými zážitky, ale nic v mém životě – ani smrt matky, ani zlatá olympijská medaile v Los Angeles, ani mých šestatřicet hodin s princem Henrym, a dokonce ani narození Genevievy před pozornýma očima mého otce v nemocnici v Tours – nebylo tak intenzivní jako má radost a úleva, když jsem konečně uslyšela Simonin první pláč.

Michael předpověděl, že se dítě narodí na Boží hod. Svým obvyklým příjemným způsobem nám řekl, že věří, že Bůh nám „dá znamení“ tím, že naše kosmické dítě přijde na svět v den Ježíšova předpokládaného narození. Richard se tomu posmíval, jak to dělá vždy, když se Michael nechá unést svým náboženským zanícením. Když jsem však cílila první silné stahy den před tímto datem, dokonce i můj muž Richard začal skoro propadat víře.

V noci po Štědrém večeru jsem spala neklidně. Těsně před probuzením jsem měla hluboký, jasný sen. Procházela jsem se u našeho rybníku v Beauvois, hrála si se svou oblíbenou kachnou Dunois a jejími divokými společníky, když jsem uslyšela hlas, který mě volal. Nedokázala jsem ten hlas zařadit, ale věděla jsem jistě, že to mluví žena. Řekla mi, že porod bude velice obtížný a že budu potřebovat veškerou sílu, abych své druhé dítě přivedla na svět.

Na Boží hod, když jsme si vyměnili prosté dárky, které každý z nás tajně objednal u Rámanů, jsem začala připravovat Michaela a Richarda na řadu možných potíží. Myslím, že by se Simone skutečně narodila na Boží hod, kdybych si tak neuvědomovala, že ani jeden z mužů nebyl připraven pomoci mi v případě vážné komplikace. Svou vůlí jsem pravděpodobně oddálila porod o celé dva dny.

Jednou z eventualit, které jsme na Boží hod probírali, byla nesprávná poloha dítěte při porodu. Před dvěma měsíci, kdy mělo nenarozené dítě v mé děloze ještě jistou volnost pohybu, jsem si byla skoro jista, že je v poloze zadečkem napřed. Myslela jsem si však, že se během posledního týdne otočilo. Měla jsem pravdu jen částečně. Podařilo se mu přijít do porodní cesty hlavičkou, ale obličejem nahoru a po první silnější sérii stahů se mu nepříjemně zaklínil vršek hlavičky v mé pánvi.

V nemocnici na Zemi by lékař asi provedl císařský řez. Doktor by jistě byl připraven na tlak plodu a pokusil by se otočit hlavičku dřív, než se zaklínila do tak nevhodné polohy.

Ke konci byla bolest k nevydržení. Mezi silnými stahy, které tlačily dítě na mé neuhýbající kosti, jsem se snažila křičet rozkazy Michaelovi a Richardovi. Richard byl téměř k ničemu. Nedokázal mi pomoct, nechápal mé pokyny (které později nazval „zmatkem“) a nebyl schopen asistovat při episiotomii nebo při práci s provizorními kleštěmi, které jsme získali od Rámanů. Michael, Bůh mu žehnej, se s potem řinoucím se mu po čele navzdory nízké teplotě v místnosti ochotně snažil vykonávat mé někdy nesouvislé pokyny. Použil skalpel z mé soupravy, aby mě víc otevřel, a potom, po chvilkovém zaváhání způsobeném množstvím krve řinoucí se z nástřihu, našel kleštěmi Simoniinu hlavu. Nějak dokázal, na třetí pokus, zasunout ji trochu zpět a otočit tak, aby se mohla narodit.

Oba muži zakřičeli, když vyšla. Koncentrovala jsem se na udržení dechového rytmu, bála jsem se, že bych mohla ztratit vědomí. V intenzivní bolesti jsem také vykřikla, když můj další mocný stah vystřelil Simone Michaelovi do rukou. Richardovou otcovskou povinností bylo přestřihnout pupeční šňůru. Když Richard skončil, zvedl Michael Simone, abych ji viděla. „Je to holka,“ řekl se slzami v očích. Položil mi ji opatrně na břicho a já jsem se trošku zvedla, abych se na ni podívala. Můj první dojem byl, že vypadá přesně jako má matka.

Přinutila jsem se zůstat čilá, dokud nevyšla placenta a dokud jsem neukončila, s Michaelovou pomocí, šití řezu, který udělal skalpelem. Pak jsem se složila. Z dalších čtyřiadvaceti hodin si moc podrobností nepamatuji. Byla jsem tak unavena z předporodní námahy a porodu (měla jsem stahy s přestávkami pěti minut, jedenáct hodin před Simoniným narozením), že jsem spala při každé příležitosti. Má nová dcera pila ochotně, bez jakéhokoliv pobízení, a Michael trvá na tom, že dokonce jednou nebo dvakrát pila, když jsem napůl spala. Mléko mi teď stoupá do prsů, jen co Simone začne sát. Když končí, zdá se docela spokojená. Mám radost, že jí mé mléko stačí – bála jsem se, že bych mohla mít stejné potíže, jaké jsem měla s Genevievou.

Jeden z mužů je vedle mne pokaždé, když se probudím. Richardovy úsměvy se zdají trochu strojené, přesto je oceňuji. Michael mi hbitě podává Simone do rukou nebo k prsům, když jsem vzhůru. Drží ji nenuceně, i když pláče, a neustále opakuje: „Je krásná.“

Právě teď spí Simone vedle mne, zabalená do čehosi vyrobeného Rámany, podobného dece (je nesmírně obtížné definovat tkaninu, obzvláště slova vyjadřující kvalitu jako „měkká“, protože naši hostitelé dokáží pochopit jen kvantitativní výrazy). Simone skutečně vypadá jako má matka. Má hodně tmavou pokožku, snad dokonce tmavší než já, a čupřinu má černou jako uhel. Oči má sytě hnědé. S hlavou ještě šišatou a znetvořenou od těžkého porodu není snadné označit ji za krásnou. Ale Michael má samozřejmě pravdu. Je nádherná. Mé oči dokážou snadno vidět krásu v křehkém, zarudlém stvoření dýchajícím tak překotně. Vítej na svět, Simone Wakefieldová.

2

6. ledna 2201

Už dva dny jsem sklíčená. A unavená, tak unavená. I když si dobře uvědomuji, že mám typický učebnicový příklad poporodního syndromu, nejsem schopna zbavit se pocitů deprese.

Dnešní ráno bylo nejhorší. Vzbudila jsem se dřív než Richard a tiše ležela na své části rohože. Podívala jsem se na Simone, která klidně spala v rámanské kolébce u stěny. Navzdory mé hluboké lásce k ní jsem si nedokázala vyvolat žádné kladné myšlenky o její budoucnosti. Záře nadšení, která provázela její porod a trvala dvaasedmdesát hodin, úplně opadla. Myslí mi běžel nekonečný proud beznadějných postřehů a otázek, na něž nebylo odpovědi. Jaký život povedeš, má malá Simone? Jak můžeme my, tví rodiče, zajistit tvé štěstí?

Má drahá dcero, žiješ se svými rodiči a jejich dobrým přítelem, Michaelem O'Toolem, v podpovrchové noře na palubě obrovité kosmické lodi mimozemského původu. Tři dospělí v tvém životě jsou kosmonauti z planety Země, část posádky Newtonovy expedice vyslané téměř před rokem prozkoumat válcový svět zvaný Ráma. Tvá matka, otec a generál O'Toole byli jedinými lidskými bytostmi na palubě této neznámé lodi, když Ráma náhle změnil svou dráhu, aby unikl zničení nukleárním rojem vyslaným z paranoidní Země.

Nad naší norou je ostrovní město plné záhadných mrakodrapů, které nazýváme New York. Je obklopeno zamrzlým mořem, které opisuje kruh v této ohromné lodi a dělí ji na poloviny. Právě teď, podle výpočtů tvého otce, jsme uvnitř Jupiterovy oběžné dráhy (ačkoliv ten velký plynový míč je daleko na druhé straně Slunce) a letíme po hyperbolické dráze, která nakonec úplně opustí Sluneční soustavu. Nevíme, kam směřujeme. Nevíme, kdo postavil tuto kosmickou loď, ani proč ji postavil. Víme, že na palubě jsou další cestující, ale vůbec netušíme, odkud pocházejí, a navíc máme důvod k podezření, že aspoň někteří z nich mohou být vůči nám nepřátelsky naladění.

Znovu a opět sledovaly mé myšlenky v posledních dvou dnech stejné schéma. Pokaždé jsem dospěla ke stejnému skličujícímu závěru: Je neodpustitelné, že jsme my, dospělí zralí lidé, aspoň podle všech obvyklých parametrů, přivedli bezmocnou a nevinnou bytost do prostředí, které tak málo chápeme a nad nímž nemáme vůbec žádnou kontrolu.

Dnes časně ráno, jakmile jsem si uvědomila, že mám sedmatřicáté narozeniny, jsem začala plakat. Z počátku byly slzy tiché a nezvučné, jak mi však zaplavily mysl vzpomínky na všechny minulé narozeniny, změnily se na hluboké vzlyky. Cítila jsem prudkou, bolestivou lítost, nejen nad Simone, nýbrž i nad sebou. A když jsem si připomněla naši rodnou nádhernou modrou planetu a nedokázala si ji představit v Simoniině budoucnosti, kladla jsem si neustále stejnou otázku. Proč jsem porodila dítě uprostřed tohoto zmatku?

Už je tady zase to slovo. Jedno z Richardových oblíbených. V jeho slovníku má zmatek prakticky neomezené použití. Cokoliv, co je chaotické nebo se nedá ovládat, ať je to technický problém nebo domácí krize (třeba manželka vzlykající v silné poporodní depresi), označuje jako zmatek.

Muži mi dnes ráno moc nepomohli. Jejich marné pokusy, abych se cítila lépe, jenom prohloubily mou sklíčenost. Proč skoro každý muž, když musí čelil nešťastné ženě, okamžitě předpokládá, že její stav je v nějakém vztahu k němu? Nejsem vlastně spravedlivá. Michael měl už tři děti a ví něco o pocitech, které zažívám. Většinou se mě jen ptal, co může udělat, aby mi pomohl. Ale Richard byl mými slzami úplně zničený. Vyvedlo ho z míry, když se probudil a slyšel mě plakat. Zpočátku si myslel, že mě něco hrozně bolí. Maličko se uklidnil, když jsem mu vysvětlila, že mám jednoduše depresi.

Nejdřív se ujistil, že za mou náladu nenese odpovědnost, pak poslouchal mlčky, zatímco jsem vyjadřovala své obavy o Simoniinu budoucnost. Připouštím, že jsem byla trochu přepjatá, ale zdálo se, že nepochopil nic z toho, co jsem říkala. Neustále opakoval totéž – že Simoniina budoucnost není o nic víc nejistá než naše vlastní – byl přesvědčený, že až pochopím, že neexistuje žádný logický důvod, abych byla tak utrápená, tak má deprese zmizí. Nakonec, po více než hodině mimoběžné komunikace, dospěl Richard správně k závěru, že mi nepomůže, a rozhodl se nechat mě o samotě.

(O šest hodin později.) Cítím se teď lépe. Do konce mých narozenin zbývají ještě tři hodiny. Měli jsme večer malou oslavu. Právě jsem nakrmila Simone a teď leží vedle mne. Michael nás opustil asi před patnácti minutami, šel do svého pokoje dole v hale. Richard usnul pěl minut poté, co položil hlavu na polštář. Strávil celý den tím, že na mou žádost pracoval na nějakých zlepšených plenkách.

Richarda baví trávit čas dohlížením na naši interakci s Rámany (a jejím zaznamenáváním), nebo s kýmkoliv, kdo ovládá počítače, které aktivujeme pomocí klávesnice v našem pokoji. Nikdy jsme neviděli nikoho nebo nic v temném tunelu bezprostředně za černým panelem. Takže nevíme jistě, jsou-li tam vzadu tvorové, kteří odpovídají na naše žádosti a příkazy, aby jejich továrny vyrobily naše podivné předměty, ale je praktické nazývat naše hostitele a dobrodince Rámany.

Naše komunikace s nimi je zároveň složitá i prostá. Je komplikovaná, protože s nimi mluvíme pomocí obrázků na černém monitoru a přesných kvantitativních matematických, fyzikálních a chemických vzorců. Je prostá, protože věty, kterými s nimi komunikujeme pomocí klávesnice, jsou syntakticky úžasně jednoduché. Nejčastěji používáme věty: „Rádi bychom“ nebo „chceme“ (nemůžeme ovšem znát přesný překlad našich požadavků a pouze předpokládáme, že jsme zdvořilí – možná aktivujeme instrukce ve tvaru nezdvořilých příkazů začínajících: „Dejte mi“), po nichž následuje podrobný popis toho, co bychom rádi dostali.

Nejobtížnější částí je chemie. Jednoduché předměty denní potřeby, jako je mýdlo, papír a sklo, jsou chemicky vyjádřené velice složitě a ohromně obtížně se přesně stanovují pomocí množství a druhu chemických sloučenin. Richard při práci s klávesnicí a černou obrazovkou zjistil, že někdy musíme také načrtnout výrobní postup včetně teplotních poměrů, nebo dostaneme něco zcela nepodobného tomu, co jsme požadovali. Formulaci požadavku provází spousta pokusů a neúspěchů. Zpočátku to byla velice neúčinná a zdrcující interakce. Všichni tři jsme litovali, že jsme si nezapamatovali víc ze středoškolské chemie. Naše neschopnost dosáhnout uspokojivého pokroku při opatřování věcí denní potřeby byla ve skutečnosti jedním z katalyzátorů k Velkému výletu, jak to Richard rád nazývá, který muži podnikli před čtyřmi měsíci.

Tehdy byla venkovní teplota nahoře v New Yorku a rovněž v ostatních částech Rámy už pět stupňů pod bodem mrazu a Richard se přesvědčil, že Válcové moře opět pevně zamrzlo. Vzrůstala ve mně obava, že na narození dítěte nebudeme pořádně připraveni. Trvalo nám moc dlouho, než jsme něčeho dosáhli. Například získání a zabudování fungujícího záchodu si vyžádalo měsíc trvajícího úsilí a výsledek pořád není uspokojující. Naším hlavním problémem bylo většinou to, že jsme našim hostitelům dávali nedostatečné specifikace. Někdy však byly potíže způsobeny Rámany. Několikrát nás informovali pomocí našeho vzájemného jazyka matematických a chemických symbolů, že nedokáží vyrobit daný předmět v čase, který jsme jim k tomu vymezili. Richard nám tedy jednoho rána oznámil, že opustí naše doupě a pokusí se dostat se k zakotvené vojenské lodi z naší Newtonovy expedice. Chtěl přinést klíčové složky vědecké databáze uchované v počítačích na lodi (to by nám nesmírně pomohlo při formulaci našich požadavků Rámanům), ale také přiznal, že má hroznou chuť na nějaké slušné jídlo. Dařilo se nám udržet se zdraví a naživu pomocí chemických koncentrátů dodávaných Rámany. Většina jejich stravy však byla bud' bez chuti, nebo nechutná.

Zcela poctivě řečeno, naši hostitelé reagovali na naše požadavky korektně. Ačkoliv jsme obecně věděli, jak chemicky popsat podstatné komponenty nezbytné pro naše těla, nikdo z nás nikdy nestudoval detailně komplexní biochemický proces, k němuž dochází, když něco chutnáme. V počátečních dnech bylo jídlo nutností, nikdy radostí. Často bylo patlaninu obtížné, pokud ne nemožné, spolknout. Několikrát nám bylo po jídle špatně od žaludku.

Strávili jsme většinu dne diskutováním o všech pro a proti týkajících se Velkého výletu. Právě jsem prožívala fázi pálení žáhy, která je v těhotenství obvyklá, a cílila jsem se dost spatně. I když mne netěšilo pomyšlení, že zůstanu v doupěti sama, zatímco oba muži pojedou po ledu, najdou vozidlo, překonají Hlavní rovinu a pak půjdou nebo vyšplhají mnoho kilometrů k táboru Alfa, uvědomila jsem si, že existuje mnoho možností, jak si mohou vzájemně pomáhat. Souhlasila jsem také s tím, že cesta jen jednoho muže by byla pošetilá.

Richard si byl docela jist, že vozidlo bude ještě funkční, ale při pomyšlení na sedačkovou lanovku nehýřil optimizmem. Dlouho jsme diskutovali o tom, zda nedošlo na Newtonově vojenské lodi k poškození, když byla vně Rámy vystavena výbuchům jaderných střel, které pronikly síťovým obalem. Protože nebylo vidět žádné strukturální poškození (pomocí výstupů senzorů Rámy jsme se několikrát během uplynulých měsíců dívali na obraz Newtonovy vojenské lodi na obrazovce), dohadoval se Richard, že Ráma svým zvláštním kokonem uchránil loď před jadernými výbuchy, takže nemuselo dojít ani uvnitř k žádnému radiačnímu poškození.

Naše vyhlídky se mi nezdály moc optimistické. Pracovala jsem s inženýry životního prostředí na návrzích stínění kosmických lodí a byla jsem si vědoma náchylnosti všech subsystémů k radiačnímu poškození. Ačkoliv jsem si myslela, že vědecká databáze bude s velkou pravděpodobností nepoškozená (jak její procesor, tak všechny paměti byly vyrobeny z radiačně odolných součástek), byla jsem si téměř jista, že zásoba potravin bude kontaminována. Vždy jsme si uvědomovali, že naše balíčkovaná strava je uložena v poměrně nechráněném místě. Před startem se vyskytly dokonce jisté obavy, že při neočekávané sluneční erupci by mohla vzniknout taková radiace, že by potravu zcela znehodnotila.

Nebála jsem se zůstat sama několik dnů nebo týden, tedy předpokládanou dobu cesty k vojenské lodi a zpět. Více jsem se strachovala možnosti, že by se jeden z nich nebo oba nemuseli vrátit. Nebyla to jen otázka oktopavouků (Tak jsme začali nazývat ony podivné tvory, jejichž zvuk podobný škrábání kartáčů nám tak naháněl hrůzu.), nebo nějakých jiných nepřátel, kteří mohli obývat tento nezměrný kosmický koráb s námi. Bylo rovněž nutné zvažovat důsledky nejistého prostředí. Co kdyby Ráma náhle začal manévrovat? Co kdyby došlo k nějaké nečekané nešťastné události a oni se nemohli vrátit do New Yorku?

Richard a Michael mne ujistili, že nebudou vůbec riskovat, že jenom dojdou k vojenské lodi a vrátí se. Odešli hned po rozbřesku dvacetiosmihodinového dne Rámy. Bylo to poprvé, kdy jsem byla sama od té doby, co jsem spadla v New Yorku do jámy Nebyla jsem ovšem doopravdy sama. Mohla jsem v sobě cítit Simone jak kope. Je to úžasný pocit nosit v sobě dítě. Ve vědomí, že uvnitř člověka je další živý tvor, je něco nepopsatelně krásného. Zvláště proto, že dítě tvoří z velké částí jeho vlastní geny. Je to škoda, že muži nemohou zažít těhotenství. Možná by pochopili, proč nám ženám tolik záleží na budoucnosti.

Třetí den, počítáno podle zemských dní, po odchodu mužů u mne vypukla těžká forma ponorkové nemoci. Rozhodla jsem se vylézt z našeho doupěte a projít se kolem New Yorku. V Rámovi byla tma, ale byla jsem tak neklidná, že jsem přesto vyšla ven. Vzduch byl docela chladný. Zapnula jsem si těžkou leteckou bundu přes vyklenuté břicho. Šla jsem jen několik minut, když jsem uslyšela vzdálený zvuk. Přeběhl mi mráz po zádech a okamžitě jsem se zastavila. Adrenalin se zjevně vlil rovněž do Simone, protože silně kopala, zatímco já jsem pozorně naslouchala. Za minutu jsem zase uslyšela šramot připomínající zvuk kartáčů tažených po kovovém povrchu a doprovázený vysokofrekvenčním kňučením. Zvuk se nedal s ničím zaměnit: po New Yorku se určitě toulal oktopavouk. Rychle jsem se vrátila do doupěte a čekala, až v Rámovi nastane úsvit.

Po rozednění jsem se vrátila do New Yorku a potulovala se po okolí. Když jsem se doslala do blízkosti té podivné stodoly, kde jsem spadla do jámy, začala jsem pochybovat o našem závěru, že oktopavouci vycházejí pouze v noci. Richard od začátku tvrdil, že jsou to noční tvorové. Během prvních dvou měsíců poté, co jsme minuli Zemi, a než jsme si sestrojili ochrannou mříž, která brání nezvaným návštěvníkům dostat se do našeho doupěte, rozestavěl Richard řadu jednoduchých přijímačů (ještě nezdokonalil svou schopnost specifikovat Rámanům elektronické součástky) kolem příkopu oktopavoučí nory a utvrdil se, že vylézají nahoru jen v noci. Nakonec oktopavouci objevili všechny jeho monitory a zničili je, ale ne dříve, než Richard získal, jak věřil, nezvratná data podporující jeho hypotézu.

Richardův závěr mne však neuspokojil, když jsem náhle uslyšela hlasitý a zcela neznámý zvuk přicházející ze směru našeho doupěte. V té době jsem stála uvnitř stodoly a dívala se do jámy, kde jsem před devíti měsíci téměř zemřela. Pulz se mi okamžitě zrychlil a roz...