Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2013

              Bořivojova 75, Praha 3

              Copyright © 2010 by Chris Carter

              All rights reserved.

              Z anglického originálu The Executioner

              (First published by Simon & Schuster UK Ltd, 2010)

              přeložila © 2013 Jana Pacnerová

              Redakce textu: Robert Kubánek

              Jazyková korektura: Jan Řehoř

       Věnováno Samantě Johnsonové… navždy.

Poděkování

              Přestože je jako autor uveden jen jeden člověk, zjistil jsem, že román nikdy není dílem jednotlivce.

              K tomuhle dílu přispělo štědře a nejrůznějšími způsoby mnoho různých osob, a i když prostá kapitolka poděkování nedokáže plně vyjádřit mou vděčnost, byl bych rád, kdyby věděli, že tato kniha by bez nich nikdy nevznikla.

              Obzvlášť jsem zavázaný Samantě Johnsonové za její lásku, nehynoucí trpělivost, pochopení a za to, že se mnou byla na každém kroku. Dále těm nejvýjimečnějším agentům, jaké si jen spisovatel může přát, Darleymu Andersonovi a Camille Boltonové. Jsou to doslova moji literární strážní andělé. A když už jsem u těch andělů, mé nejupřímnější díky náleží také všem zaměstnancům Darley Anderson Literary Agency – těm nepředstavitelně pracovitým Darleyho andílkům. Děkuji také skvělému týmu tvůrčích a nadaných profesionálů z nakladatelství Simon & Schuster UK za veškerou neúnavnou práci. Mé fantastické jazykové redaktorce Kate Lyall Grantové a neuvěřitelným redaktorům Ianu Chapmanovi a Suzanne Baboneauové také náleží má vděčnost navěky.

              Rovněž bych rád poděkoval svým čtenářům a vůbec všem, kteří mě tak fantasticky podporovali od chvíle, kdy vyšel můj první román.

1

              „Je to ale ironie, že jediná jistota v životě je smrt, viď?“ Hlas muže, který promlouval, byl klidný. Držení těla uvolněné.

              „Prosím… nemusíte to dělat.“ Muž na podlaze byl naopak strnulý a vyčerpaný. Hlas měl přidušený slzami a krví. Byl nahý a třásl se. Paže měl natažené nad hlavou, zápěstí přikovaná řetězem k neomítnuté cihlové zdi.

              Temná sklepní místnost se proměnila ve středověkou hrobku, na všech čtyřech stěnách byly připevněné těžké železné okovy. Ve vzduchu se vznášel odporný puch moči a z velké dřevěné bedny, kterou pachatel umístil do rohu, zněl ustavičný bzukot. Místnost byla zvukotěsná a neexistovala odtud možnost úniku. Jakmile vás v ní zamkli, nebylo odtud jak odejít, ledaže by vás někdo pustil ven.

              „Nezáleží na tom, jak jsi prožil svůj život,“ pokračoval druhý muž, aniž krvácející oběť vnímal. „Nezáleží na tom, jak jsi bohatý, čeho jsi dosáhl, koho znáš nebo jaké jsi měl naděje. Nakonec nás všechny potká to samé – všichni zemřeme.“

              „Prosím, panebože, ne.“

              „Záleží jenom na tom, jak zemřeme.“

              Muž na podlaze se rozkašlal, vyprskl jemnou rudou krvavou mlhu.

              „Někteří lidé umírají přirozeně a bezbolestně, když dospějí na konec přírodního cyklu.“ Muž se bizarně, klokotavě zasmál. „Někteří lidé léta trpí nevyléčitelnými nemocemi, bojují každou minutu za to, aby prodloužili svůj život třeba i jen o pár vteřin.“

              „Já… nejsem bohatý, moc toho nemám, ale všechno, co mi patří, můžete mít.“

              „Pssst.“ Muž si přiložil prst na rty a zašeptal: „Nepotřebuju tvoje peníze.“

              Další zakašlání. Další krvavá mlha.

              Na rtech pachatele se objevil zlý úsměv. „Někteří lidé umírají hodně pomalu,“ pokračoval. Hlas měl chladný. „Bolest se může vléct celé hodiny… dny… týdny… Když víš, jak na to, neexistují hranice, věděls o tom?“ Odmlčel se.

              Až do té chvíle si přikovaný muž nevšiml nastřelovačky hřebíků v ruce útočníka.

              „A já opravdu vím, jak na to. Dovol mi malou ukázku.“ Šlápl na kost, vyčnívající ze zlomeného kotníku oběti, sklonil se a rychle muži vpálil tři hřebíky do pravého kolena. Intenzivní bolest vymrštila nohu oběti, vyrazila jí vzduch z plic a na několik vteřin rozmazala zorné pole. Hřeby byly jen pětasedmdesát milimetrů dlouhé. Ne tak dlouhé, aby projely až na druhou stranu, ale dost ostré, aby roztříštily kost, chrupavku a zpřetrhaly vazivové tkáně.

              Přikovaný muž dýchal rychle a mělce. Snažil se mluvit skrz bolest: „Pro… prosím. Mám dceru. Je nemocná. Trpí vzácnou chorobou a nemá nikoho než mě.“

              Místnost se znovu naplnila podivným, klokotavým smíchem. „Ty si myslíš, že mi na tom sejde? Ukážu ti, jak moc to pro mě znamená.“ Popadl hlavičku jednoho hřebu zaklíněného v mužově kolenu, a jako by šroubovákem otevíral plechovku s barvou, zvolna ho páčil ke straně, kam až to šlo. Křupavý zvuk zněl, jako když se šlape po rozbitém skle.

              Oběť začala řvát, jakmile ucítila tlak kovu na kost. Útočník vynaložil právě tolik síly, aby překonal odpor kloubu a rozštípl kolenní čéšku. Střepiny kosti perforovaly nervy a svaly. Přikovaného muže překonala mdloba. Pachatel mu vlepil několik políčků, aby mu zabránil ztratit vědomí.

              „Zůstaň se mnou,“ šeptal. „Chci, aby sis to užil do poslední vteřinky. Tohle ještě zdaleka není všechno.“

              „Proč… Proč to děláte?“

              „Proč?“ Muž si olízl rozpraskané rty a usmál se. „Ukážu ti, proč.“ Vytáhl z kapsy fotografii a podržel ji několik centimetrů od obličeje přikovaného.

              Mužovy oči na několik vteřin spočinuly nechápavě na snímku. „Nechápu. Co…?“ Ztuhl, když konečně pochopil, nač se dívá. „Ach můj Bože!“

              Jeho mučitel se k němu přiblížil, rty se téměř dotýkaly pravého ucha krvácejícího muže.

              „Hádej, co tam je,“ zašeptal s pohledem upřeným na dřevěnou bednu v koutě. „Vím, co tě na smrt vyděsí.“

2

              Do Vánoc chyběl zhruba týden a v Los Angeles panovala sváteční atmosféra. Všechny ulice a výlohy byly vyzdobené barevnými světýlky, Santa Clausy a falešným sněhem. V půl šesté ráno byla cesta autem přes jižní část města až strašidelně klidná.

              Bílé průčelí malého kostelíka se zářivě odráželo od vysokých, holých kalifornských ořešáků po obou stranách klenutého dřevěného portálu. Pohlednicová scenerie. Až na policisty hemžící se kolem budovy a žluté pásky vymezující místo činu a udržující zvědavé přihlížející v bezpečné vzdálenosti.

              Na obloze se začala hromadit temná mračna, když Robert Hunter vystoupil z auta, protáhl si tělo, dýchl do dlaní a pak zapnul zip kožené bundy až ke krku. Obrnil se proti sílícímu studenému tichomořskému větru a zadíval se na oblohu. Hunter věděl, že každou chvíli začne pršet.

              Specializovaná sekce vražd (SSV) je součástí Divize vyšetřování loupeží a vražd Losangeleského policejního sboru, její specializovanou pobočkou. Zabývá se sériovými vrahy a takovými případy vražd, které přitahují značnou pozornost veřejnosti, a vyžadují tudíž hodně času a vysokou odbornost. Hunter byl jejím nejschopnějším detektivem. Jeho mladý partner Carlos Garcia se hodně nadřel, aby se stal detektivem, a dokázal to rychleji než většina ostatních. Hned po přidělení do Centrálního úřadu Losangeleského policejního sboru proháněl několik let členy gangů, ozbrojené lupiče a obchodníky s drogami na severozápadě Los Angeles; pak mu nabídli místo v SSV.

              Hunter si připínal k opasku služební odznak a přitom zahlédl, jak Garcia mluví s nějakým mladým strážníkem. Přes časnou ranní hodinu působil Garcia svěže a čile. Delší, tmavě hnědé vlasy měl ještě vlhké po ranním sprchování.

              „Neměli jsme mít dneska volno?“ utrousil Garcia polohlasem, když k nim Hunter přistoupil. „Měl jsem nějaké plány.“

              Hunter mlčky kývnutím popřál dobré jitro strážníkovi, který gesto opětoval. „Jsme specialisté na vraždy, Carlosi.“ Strčil ruce do kapes bundy. „Výrazy jako ‚volný den, zvýšení platu, svátky a dovolená‘ se na nás nevztahují. To už bys mohl vědět.“

              „Učím se rychle.“

              „Už jsi byl vevnitř?“ zeptal se Hunter a zaostřil bledě modré oči na kostel.

              „Zrovna jsem dorazil.“

              Hunter se obrátil k mladému strážníkovi. „A vy?“

              Statný, nejméně metr devadesát vysoký policista si pod Hunterovým pozorným pohledem rukou nervózně prohrábl krátce ostříhané černé vlasy. „Já jsem vevnitř taky nebyl, pane, ale zřejmě to není pěkný pohled. Vidíte tamhle ty dva?“ Ukázal na dva bledé uniformované policisty stojící nalevo od kostela. „Přijeli první. Prý netrvalo ani dvacet vteřin, než vyběhli ven a div se nevyblili z podoby.“ Mechanicky se podíval na hodinky. „Přijel jsem pět minut po nich.“

              Hunter si masíroval šíji; nahmatal přitom hrubou, hrbolatou jizvu na zátylku. Očima přelétl dav, který se už shromažďoval za žlutou páskou. „Máte u sebe foťák?“ zeptal se strážníka. Ten se svraštělým čelem zavrtěl hlavou.

              „A co foťák v mobilu?“

              „Jo, v osobním mobilu foťák mám. Proč?“

              „Chci, abyste mi pořídil pár snímků toho davu.“

              „Davu?“ zeptal se strážník nechápavě.

              „Jo, ale diskrétně. Dělejte, jako byste pořizoval snímky místa činu před kostelem, nebo tak něco. Snažte se zachytit celý dav. A z různých úhlů. Myslíte, že to dokážete?“

              „Jo, ale…“

              „Důvěřujte mi,“ řekl Hunter klidně. „Vysvětlím vám to potom.“

              Strážník horlivě kývl a pak sáhl do policejního auta pro svůj mobil.

3

              „Supi už jsou tady,“ konstatoval Garcia, když se přiblížili ke žluté pásce. Za jejich zády se reportéři prodírali do předních řad davu, blesky fotoaparátů je oslňovaly v několikavteřinových intervalech. „Myslím, že o tom věděli dřív než my.“

              „To je pravda,“ potvrdil Hunter, „však taky platí za informace moc pěkné peníze.“

              Policista, stojící za páskou, kývl, když se pod ní Hunter a Garcia protáhli.

              „Detektive Huntere,“ zavolal malý, tlustý a plešatý reportér. „Myslíte, že je to dílo náboženského fanatika?“

              Hunter se otočil k eskadře novinářů. Chápal jejich dychtivost. V tom kostelíčku připravili někoho o život a všichni věděli, že pokud byl případ přidělen Robertu Hunterovi, projevil vrah nepředstavitelnou míru krutosti.

              „Sotva jsme dorazili, Tome,“ odpověděl Hunter vyrovnaným tónem. „Ještě jsme nebyli vevnitř. V téhle chvíli víte nejspíš víc než my.“

              „Může to být dílo sériového vraha?“ zeptala se vysoká, hezká bruneta. Měla na sobě tlustý zimní kabát a třímala malý diktafon. Hunter ji ještě nikdy neviděl.

              „Copak jsem koktal?“ zamumlal s pohledem na Garciu. „Zopakuju to pomaleji pro ty z vás, co hůř chápou.“ Zadíval se přímo na brunetu. „Sotva-jsme-dorazili. Ještě-jsme-nebyli-vevnitř. A všichni víte, jak to chodí. Jestli chcete informace, budete muset počkat na oficiální policejní tiskovou konferenci. Pokud nějaká bude.“

              Bruneta opětovala Hunterův upřený pohled a pak zmizela v davu.

              Na vyšlapaných kamenných stupních před vchodem do kostela čekal technik z kriminalistické laboratoře, připravený předat Hunterovi a Garciovi bílé overaly z polyetylenové fólie Tyvek.

              Jen vstoupili dovnitř, zasáhl je zápach. Směsice potu, starého dřeva a ostrého, kovového odéru krve.

              Dvě dlouhé řady kostelních lavic z červeného dubu dělila úzká ulička, která vedla od vchodu až k oltářním stupňům. Při hojné návštěvě se do katolického kostela Sedmi svatých vešlo až dvě stě věřících.

              Malý interiér jasně osvětlovaly dva velké reflektory, které sem instalovali kriminalisté, každý na samostatném železném podstavci. V jejich nepřirozeně ostrém svitu působilo všechno tvrdě a klinicky. Na konci uličky se činili tři agenti z kriminalistické laboratoře; fotografovali a snímali otisky z každičké pídě oltáře a zpovědnice na pravé straně.

              Dveře se za nimi zavřely. Hunter pocítil úzkost, která doprovázela jeho první kroky pokaždé na novém místě činu.

              Když uslyšeli, že se detektivové blíží, technici z kriminalistické laboratoře se zarazili a nejistě vzhlédli. Oba detektivové došli až k nim a zastavili se u oltářních stupňů.

              Všude byla krev.

              „Ježíši Kriste!“ zamumlal Garcia a oběma rukama si zakryl ústa a nos. „Co to sakra má být?“

4

              Zima je ve Městě andělů v porovnání s většinou území Spojených států mírná. Teploty jen zřídka klesají pod 10 °C, ale pro obyvatele Los Angeles je to rozhodně dost velké chladno. Ve tři čtvrti na pět ráno začalo studené mrholení. Strážník Ian Hopkins si otřel mobil rukávem uniformy a pak pořídil další snímek přihlížejících před kostelem.

              „Co to sakra děláš?“ zeptal se Justin Norton, jeden ze dvou strážníků, kteří dorazili na místo činu jako první.

              „Fotím,“ odtušil Hopkins.

              „Proč? Máš nějakou morbidní úchylku pro místa činu nebo tak něco?“

              „Speciálka mě o to požádala.“

              Strážník Norton sarkasticky pohlédl na Hopkinse. „No, nevím, jestli sis toho všiml, ale místo činu je tamhle.“ Palcem ukázal na kostel za svými zády.

              „Detektiv nechce fotky kostela. Chce snímky diváků.“

              Tentokrát ustaraně svraštělé čelo. „Neřekl ti proč?“

              Hopkins zavrtěl hlavou.

              „A proč držíš foťák ve výšce prsou, místo aby sis ho dal k oku?“

              „Nechce, aby dav věděl, že ho fotím. Jen se snažím bejt diskrétní.“

              „Tihle detektivové ze speciálky…“ Norton si poklepal levým ukazováčkem na spánek. „Fakt to mají v hlavě pomíchaný, rozumíš mi, že jo?“

              Hopkins pokrčil rameny. „Asi už to stejně stačí. A navíc mi ten déšť zkurví telefon, jestli nebudu opatrný. Hele…,“ zavolal, když Norton vykročil směrem od něj. „Co se tam stalo?“

              Norton se zvolna otočil a zadíval se Hopkinsovi do očí. „Ty jsi ve sboru nový, viď?“

              „Tenhle týden to budou tři měsíce.“

              Norton ho obdařil mdlým úsměvem. „No, já dělám policajta víc jak sedm let,“ řekl klidně a stáhl si čapku hlouběji do očí. „Věř mi, v tomhle městě už jsem šlápnul do lecjakých sraček, ale něco takového jsem ještě neviděl. Běhá nám tady pěkných pár ničemů. Pro tvoje vlastní dobro – udělej ty fotky a jdi si po své práci. Nemáš zapotřebí, aby se ti to, co je tam vevnitř, vpálilo do paměti hned na začátku kariéry. Věř mi.“

5

              Hunter stál úplně nehybně. Očima vstřebával místo činu a celým tělem mu proudil adrenalin. Na kamenné podlaze hned před zpovědnicí leželo v kaluži krve naznak tělo štíhlého muže průměrné výšky, oděné v kněžské sutaně. Někdo je pečlivě naaranžoval. Nohy byly natažené. Ruce zkřížené na hrudi. Hunter se však soustředil především na hlavu.

              Na psí hlavu.

              Někdo ji připevnil k zašpičatělému dřevěnému kolíku a ten potom vrazil do pahýlu krku sťaté oběti, takže tělo na podlaze vypadalo jako groteskní mutace člověka a psa.

              Psí pysky byly tmavě fialové. Tenký, dlouhý jazyk byl zčernalý krví a visel na levé straně ze zdeformované tlamy. Oči byly vytřeštěné a měly matnou, mléčně bílou barvu. Krátká srst byla spečená tmavě rudou krví. Hunter udělal krok dopředu a dřepl si vedle mrtvoly. Nebyl žádný odborník na psí plemena, ale poznal, že...