Paolo Bacigalupi - Prachozrouti.doc

PAOLO BACIGALUPI

PRACHOŽROUTI

Přeložil Richard Podaný

Copyright © 2009 by Paolo Bacigalupi

Translation © Richard Podaný, 2013

Cover and illustrations © Milan Malík/www.mimo.cz, 2013

www.nakladatelstviplus.cz

ISBN 978-80-259-0224-0

Pro Arjun

1Nailer prolezl servisním potrubím, zacloumal měděným drátem a urval ho. Když se dráty uvolnily, zvedl se kolem něj oblak prastarých azbestových vláken a myších hovínek. Vsoukal se ještě hlouběji do potrubí a odtrhl od hliníkových svorek další kus drátu. Svorky zvonily o stěny stísněné kovové chodbičky jako nějaké mince obětované Odpadkovému bohu, Nailer se po nich dychtivě natahoval, slídil po jejich matném lesku a sbíral je do koženého pytle, který měl u pasu. Znovu zacloumal elektrickým vedením. V ruce se mu uvolnil asi metr vzácného měděného kovu a obklopily ho obláčky prachu.

Svítící LED barva natřená na čele mu poskytovala matný, narudlý fosforeskující výhled na servisní potrubí tvořící jeho svět. Slaný pot plný špíny ho štípal do očí a po kapkách mu stékal kolem okrajů filtrační masky. Jednou zjizvenou rukou si ty slané čůrky setřel, ale opatrně, aby neodstranil LED barvu. Barva ho svědila, až z toho byl vzteky bez sebe, ale nijak ho netěšila představa, jak hledá zpáteční cestu bludištěm potrubí slepý jako kotě, a tak nechal čelo svrbět a znovu obhlídl svoje postavení.

Před ním mizely kdesi ve tmě rezavé trubky. Železo, ocel – s tím se bude muset vypořádat těžká parta. Nailera zajímaly jen ty lehčí věci, měděné dráty, hliník, nikl, svorky, které může hodit do pytle a vytáhnout z potrubí ven, k lehké partě, která tam čeká.

Už se chystal lézt obslužnou šachtou dál, ale najednou se praštil do hlavy o strop. Zazněla ohlušující rána, jako kdyby seděl uvnitř kostelního zvonu. Do vlasů se mu snášely kaskády prachu. I když měl filtrmasku, rozkašlal se, protože se prach přes netěsnící okraje dostával dovnitř. Kýchl, pak ještě jednou, oči mu začaly slzet. Odtáhl masku a otřel si obličej, pak ji zase přitiskl na ústa a nos a snažil se silou vůle přimět lepicí látku, aby masku utěsnila, ale moc to nešlo.

Maska byla opotřebovaná, dostal ji od otce. Svědila a skoro netěsnila, to proto, že to nebyla správná velikost, jenže jinou prostě Nailer neměl. Po straně bylo vyšisovanými písmeny napsáno: PO 40 HODINÁCH UŽÍVÁNÍ VYHODIT. Jenže Nailer jinou neměl, a neměl ji ani nikdo jiný. Má kliku, že má vůbec nějakou masku, i když se mikrovlákna od opakovaného drhnutí v mořské vodě začínají třepit.

Vždycky, když masku myl, si z něj jeho parťačka Lenora dělala legraci a ptala se, proč ses tím vůbec tak páře. Beztak pekelná práce v potrubí je s maskou ještě pernější a nepohodlnější. To nemá smysl, tvrdila. Někdy si říkal, jestli nemá pravdu. Ale Pimina matka zas jemu a Pimě radila, aby masky používali, ať se děje cokoli, a když filtry ponořil do vody, rozhodně v nich vždycky byla spousta černého svinstva. Právě to černé svinstvo se tak nedostane do plic, říkala Pimina matka, a proto si masku nechával, i když mu bylo na udušení pokaždé, když nasál přes zašpiněná a od dechu mokrá vlákna vlhký tropický vzduch.

Potrubím se rozlehl hlas. „Máš ten drát?“

Lenora. Čeká venku a volá na něj.

„Skoro!“ Nailer se doplazil ještě o něco dál do potrubí, vytrhal několik dalších svorek, ve spěchu škubnutím uvolnil další kus mědi. Potrubí vedlo ještě dál, ale on už měl dost. Zubatou stranou pracovního nože odřízl drát.

„Hotovo!“ křikl.

Lenora mu hlasitě potvrdila, že slyší: „Jasný!“

Drát sebou škubl a mizel pryč od něj, kroutil se stísněným prostorem, zvedal šedavý prach. O pořádný kus dál v bludišti potrubí zabrala Lenora za naviják, na kůži se jí leskl pot, blond vlasy měla přilepené k obličeji, natahovala drát k sobě jako rýžové nudle z přídělové Čchenovy polévky.

Nad místo, kde přeřezal drát, vyryl Nailer kód Bapiho lehké party. Symbol se podobal tetováním kroutícím se dokola na Nailerových tvářích; tyhle pracovní značky mu dávaly právo makat pod Bapiho dohledem na vracích. Nailer vzal trošku práškové barvy, plivl na ni, smíchal směs v dlani a pak tím přemázl značku. Teď byla jeho škrábanice viděti na dálku, protože duhově svítila. Prstem pod znak napsal zbytkem barvy písmena a číslice, znal je zpaměti: LP57-1844. Číslo Bapiho povolenky. Teď zrovna s nimi o tohle území nikdo nesoupeřil, ale stejně je lepší si teritorium poznačit.

Posbíral zbylé hliníkové svorky a po čtyřech se štrachal potrubím zpátky, obcházel slabá místa, kde kov nebyl dost pevný, naslouchal vlastní ozvěně, dunění a zvonění oceli; spěchal ven a všemi smysly se pídil po náznacích, kde by potrubí mohlo povolit.

Ve světle fosforové LEDky viděl, jak se před ním, v místech, kudy mizel měděný drát, táhne had z prachu. Nailer se plazil přes vysušené mrtvolky potkanů a přes jejich hnízda. Potkani jsou dokonce i tady, v břiše starého tankeru, ale už je to dávno, co zahynuli. Přeplazil se přes další kosti, menší, ptačí, které sem natahaly kočky. Do vzduchu se vznesla brka a prachové peří. Takhle blízko k vnějšímu světu se obslužné šachty měnily ve hřbitov kdejakých zvířat.

Před ním zasvitlo slunce, jasně a oslepivě. Nailer zamžoural, dral se stále blíž ke světlu a napadlo ho, že takhle nějak si musí členové Sekty života představovat znovuzrození, jako když lezou k oslnivé a čisté sluneční záři a pak je to vyhodí z potrubí na žhnoucí ocelovou palubu.

Strhl si masku a lapal po dechu.

Zalilo ho ostré tropické slunce a slaný vítr od oceánu. Všude kolem duněly rány perlíků na železe, celé houfy mužů a žen se šplhaly po prastarém tankeru a rvaly ho na kusy. Těžké party odtrhávaly železné pláty za pomoci acetylenových hořáků a pak je shazovaly přes boky lodi jako palmové listy, kov s třeskem dopadal dolů na písek pláže, kde ho další party vláčely nad čáru přílivu. Lehké party, jako je ta Nailerova, trhaly z lodi menší části, sbíraly měď, mosaz, nikl, hliník a nerez ocel. Další hledaly skryté kapsy benzinu a oleje a pomocí kbelíků cennou tekutinu vybíraly. Celé to vypadalo jako čilé mraveniště, a vše jen proto, aby se z kostry téhle vyhynulé lodi obralo vše, co může nový svět použít.

„Nějak ti to trvalo,“ povídá Lenora.

Natloukla na jejich cívku jistící svorky a pak ji vyndala z navijáku. Na sluníčku se zaleskla její bledá kůže; tváře však měla zarudlé tak, až spirály jejího pracovního tetování vypadaly skoro černé. Po krku jí stékal pot. Světlé vlasy měla ostříhané nakrátko, asi jako on, aby se nemohly chytit do tisíců trhlin a pohyblivých částí soustrojí, kterých bylo jejich pracoviště plné.

„Je to hluboko,“ odpověděl. „Spousta vedení, a dostat se k němu trvá.“

„Vždycky si najdeš nějakou výmluvu.“

„Přestaň si stěžovat. Kvótu uděláme.“

„Jo doufám,“ odsekla Lenora. „Bapi říká, že si práva na sběr koupila i další lehká parta.“

Nailer se ušklíbl. „Mám dělat překvapenýho?“

„Nemáš. Bylo to až moc dobrý, než aby to vydrželo dlouho. Pomoz mi.“

Nailer chytil druhý konec cívky. Zvedli ji ze středového kolíku a hekali námahou. Společně pak cívku převrátili na bok a nechali ji s hlučnou ranou spadnout na rezavou palubu. Rameno vedle ramene se o ni opřeli, napjali svaly na nohou, skřípali zuby.

Nailera pálily na sluncem rozehřáté palubě bosé nohy. Při náklonu lodi bylo dost těžké cívku tlačit, ale když spojili síly, přece jen se pomalu valila kupředu, drtila ochrannou barvu plnou puchýřů a uvolněné kovové pláty paluby.

Z výšky tankeru viděli, jak se Bright Sands Beach táhne do dálky dehtovitá pláň s pískem a loužemi mořské vody, posetá zmasakrovanými mrtvolami dalších tankerů a nákladních lodí. Některé byly celé, jako kdyby nějaké potrhlé kapitány napadlo s těmi kilometr dlouhými loděmi najet na písek a pak si jít po svých. Jiné byly jako stažené z kůže, rozebrané, vystavovaly kostry rezavých nosníků. Lodní trupy tu ležely jako nasekané kusy ryb: tady velitelská věž, tam kajuty pro posádku, o kus dál zase jako prst ukazovala do nebe příď tankeru Jako kdyby mezi loděmi prošel Odpadkový bůh, sekal a třískal, porcoval obrovitá kovová plavidla na kusy a pak mrtvoly bezstarostně nechal poházené za zády. A kdekoli ležely ty obří lodě, tam se jako mouchy hemžily party sběračů odpadu podobné té Nailerově. Prokousávaly se kovovým masem a kostmi. Vláčely tkáně starého světa výš na břeh, k váhám na kovový odpad a k recyklovacím tavicím pecím, které hořely nonstop, pro větší slávu firmy Lawson & Carlson, společnosti, která všechen svůj zisk čerpala z krve a potu rozebíračů lodí.

Nailera Lenora se na chvilku zastavili, namáhavě dýchali a opírali se o těžkou cívku. Nailer si otřel z očí pot. Daleko u obzoru začínal být jinak olejnatě černý oceán modrý a zrcadlil nebe a slunce. Na vlnách pěnily bílé čepičky. Vzduch kolem Nailera byl zamlžený černým dílem pobřežních pecí, ale tam na moři, za pásem kouře, viděl plachty. Nové klipry. Nahradily ty masivní vraky, kdysi poháněné uhlím a naftou, které teď on a jeho parta celé dny pracně ničí: plachty bílé jako křídla racků, trupy z uhlíkových vláken, rychlejší než cokoli kromě maglev vlaků.

Nailer sledoval pohledem jeden klipr protínajíc hladinu, štíhlý a rychlý a naprosto nedosažitelný. Na takovéhle lodi se nejspíš časem bude plavit i něco z té mědi na jeho cívce, ale nejdřív to musí vlak odvézt do Orleansu, pak to přeloží do nákladního prostoru klipru a potom to povezou někam přes oceán, kdovíjakým lidem, do kdovíjaké země, která si může odpadní materiál dovolit.

Bapi měl plakát klipru od firmy Libeskind, Brown & Mohánrádž. Byl připevněný na jeho vícenásobně použitelném nástěnném kalendáři a zachycoval klipr s výškovými paraplachtami vytaženými vysoko nad plachtoví; Bapi tvrdil, že paraplachty dosáhnou až do tryskového proudění vzduchu a táhnou klipr po hladkém oceánu rychlostí přes padesát pět uzlů, takže letí vysoko nad vlnami na vztlakových plovácích, prodírá se pěnou a solí, krájí oceán vejpůl a řítí se do Afriky, do Indie, k Evropanům a k Nipponcům.

Nailer lačně upíral zraky k plachtám v dálce a přemítal o místech, ke kterým se lodě plaví; jestlipak tam někde je líp než tady?

„Nailere! Lenoro! Kde jste, sakra?“

Nailer se vytrhl ze snění. Ze spodní paluby tankeru na ně mávala Pima; vypadala otráveně.

„Čekáme na tebe, parťačko!“

„Šéfka v akci,“ ucedila Lenora.

Nailer se zamračil. Pima byla z nich nejstarší, a tak měla sklony k šéfovskému chování. Když byli pozadu s kvótou, neuchránilo ho ani to, že jsou už léta kamarádi.

Začali se s Lenorou zase věnovat cívce. S hekáním ji dovalili přes poničenou palubu až do míst, kde byl namontovaný jednoduchý jeřáb. Upevnili cívku do rezavých železných háků, pak chytili kabel jeřábu a naskočili na cívku, která s nimi klesala na spodní palubu, otáčela se a houpala.

Sotva dosedli, přihnala se k nim Pima se zbytkem lehké party. Odpojili cívku a odvalili ji na příď tankeru, kde měli pracovní základnu. Všude se tam válely spousty rozházené izolace z elektrického vedení a taky lesklá kola měděného drátu, který nasbírali, narovnali pečlivě do řad a označili nárokovou značkou Bapiho lehké party, právě tím spirálovým symbolem, kterým měli všichni zjizvené tváře.

Společně začali odvíjet kusy Nailerova čerstvého úlovku, rozdělovali si je, pracovali rychle, protože byli zvyklí jedni na druhé i na samotnou práci: Pima, jejich šéfka, byla vyšší než ostatní a už se po žensku zaoblovala, ale byla černá jako ropa a tvrdá jako železo. Lenora, bílá a hubená, samá kost a loket a koleno a špinavé blond vlasy, byla další kandidátkou na práci v potrubí, to až Nailer bude moc velký; její bledá kůže byla v podstatě pořád spálená sluncem a loupala se. To Měsíčnice měla kůži v barvě hnědé rýže; její matka dělala v kolně a zemřela při poslední epidemii malárie. Měsíčnice makala v lehké partě usilovněji než kdo jiný, protože zažila tu horší možnost; uši a rty měla ozdobené ocelovými drátky, které si tam sama napíchala v naději, že ji nikdo nebude nikdy chtít tak, jako chtěli její matku. Tik-Tak byl krátkozraký a vždycky se mžouravě rozhlížel, byl skoro tak černý jako Pima, ale zdaleka ne tak chytrý, zato měl šikovné ruce, pokud jste mu ovšem pověděli, co s nimi má dělat, a nikdy se nenudil. Perleť, hind, který jim vyprávěl historky o Šivovi a Kálí a Krišnovi, měl tak velikou kliku, že pořád měl otce i matku a oba pracovali na sběru nafty; černé vlasy, snědá tropická kůže, na jedné ruce o tři prsty míň po nehodě s navijákem.

A potom tu byl Nailer. Někteří lidé, jako třeba Perleť, vědí, co jsou zač a odkud pocházejí. Pima věděla, že její matka přišla z posledního ostrova na protější straně Zálivu. Perleť vykládal každému, kdo chtěl poslouchat, že je stoprocentní, nefalšovaný indický hind z království Márvár. Dokonce i Lenora tvrdila, že její předci byli Irové. Ale ne tak Nailer. Ten neměl ponětí, co je zač. Půl toho, čtvrt tamtoho, čtvrt ještě něčeho, hnědá kůže a černé vlasy po nebožce matce, ale divné světle modré oči, jako má otec.

Perleťovi stačil jediný pohled na Nailerovy bledé oči a už tvrdil, že ho zplodili démoni. Ale Perleť si věčně něco vymýšlí. Taky říkal, že Pima je reinkarnovaná Kálí, proto má tak děsně černou kůži a proto je taky tak příšerně zlá, když jsou pozadu za kvótou. Ale stejně byla pravda, že Nailer má otcovy oči a jeho šlachovitou postavu – a Richard Lopez démon je, to docela určitě. Na tom se shodli všichni. Ten chlap je děsný, když je střízlivý, A když se napije, je to démon.

Nailer odmotal kus drátu a dřepl si na rozpálenou palubu. Sevřel kabel do kleští a serval z něj rukáv izolace, takže se ukázala lesklá měď.

Udělal to znovu. A znovu.

Pima seděla s dalším kusem drátu vedle něj. „Nějak ti to trvalo, než jsi dostal tuhle dávku ven.“

Pokrčil rameny. „Z kraje už tam není nic. Musel jsem pro to dost hluboko.“

„To říkáš vždycky.“

„Jestli chceš do díry sama, tak si posluž.“

„Já bych šla,“ nabídla se Lenora.

Nailer se na ni zašklebil. Perleť si odfrkl. „Nemáš smysly jako pololidi. Ztratila by ses jako ten Jacksonovic kluk a my bysme pak nenasbírali nic.“

Lenora vztekle mávla rukou. „Hele, trhni si. Já se neztrácím nikdy.“

„Ani ve tmě? Když všechny roury vypadaj stejně?“ Perleť si odplivl přes okraj lodi. Netrefil se a slina zasáhla zábradlí. „Party na Deep Blue III slyšely celý dny, jak na ně malej Jackson volá. Ani tak ho nenašly. Ten malej prachožrout tam nakonec prostě uschnul a umřel.“

„Špatná smrt,“ poznamenal Tik-Tak. „Žízní… ve tmě. Sám.“

„Vy dva radši držte huby,“ odsekla Měsíčnice. „Chtěli byste slyšet mrtvý, jak na vás volaj?“

Perleť pokrčil rameny. „Jenom říkáme, že Nailer stihne kvótu vždycky.“

„Ale hovno.“ Lenora si prsty pročísla zpocené vlasy. „Já bych ven dostala dvacetkrát víc matroše než Nailer.“

Nailer se zasmál. „No takto zkus. Uvidíme, jestli se dostaneš ven živá.“

„Cívku jsi už naplnil.“

„Tak to máš pech.“

Pima poklepala Nailerovi na rameno. „Ale já to myslím vážně. Čekali jsme na tebe a měli jsme prostoj.“

Nailer se jí podíval do očí. „Kvótu stihnu. Jestli se ti nezamlouvá, jakou dělám práci, tak si to běž dělat sama.“

Pima zlostně našpulila rty. Ten návrh byl jen prázdné gesto a oba to věděli. Je už moc velká – na doklad toho má na zádech, na kolenou a na loktech spoustu strupů a jizev. Lehké party potřebují menší těla. Děti většinou z party někdo vyrazí kolem čtrnácti patnácti, i když hladoví, aby moc nevyrostly. Kdyby Pima nebyla tak dobrá šéfka party, už by byla na pláži, hladověla by a žebrala o jakoukoli práci. Takhle má možná ještě rok na to, aby naopak dost vyrostla a mohla se stovkami dalších soupeřit o volné místo v těžké partě. Čas se jí krátí a každý to ví.

„Však by sis tolik nevyskakoval,“ povídá Pima, „kdyby tvůj táta nebyl takovej prcek. Byl bys na tom stejně jako já.“

„No vida, aspoň za jednu věc mu můžu bejt vděčnej.“

Pokud se dá soudit podle otce, z Nailera nikdy nevyroste pořízek. Rychlý možná bude, ale velký určitě ne. Tik-Takův táta tvrdil, že tak jako tak nikdo z nich moc nenaroste, protože nekonzumují dost kalorií. A že lidi v Bostonu nad mořem jsou pořád vysocí. Mají fůru peněz a fůru jídla. Nikdy nehladoví. Tloustnou a vyrostou do výšky.

Nailer už tolikrát cítil, jak se mu hlady stahuje žaludek, že netušil, jaké asi je mít hodně jídla. Jaké asi je nikdy se neprobouzet v noci, necítit vlastní zuby na rtech a nesnažit se oklamat sám sebe, že bude mít k jídlu maso. Ale takové fantazírování je hloupost. Boston nad mořem, to zní trochu moc jako křesťanské nebe anebo ten život v pohodlí, který slibuje Odpadkový bůh tomu, kdo najde tu pravou obětinu, kterou spálí se svým tělem, když vstoupí na jeho váhy.

Tak jako tak člověk musí umřít, aby se tam dostal.

Pracovali dál. Nailer svlékal drát a házel nepotřebnou izolaci přes bok lodi. Do všech se opíralo slunce. Kůže se jim leskla. Drahokamy slaného potu jim skrz mokré vlasy padaly do očí. Ruce se jim od práce leskly, týmové tetování jim na zarudlých tvářích svítilo jako složité uzly. Chvilku si ještě povídali a trousili vtipy, postupně ale umlkali, pracovali na odpadu rytmicky, vršili hromádky mědi určené pro každého, kdo je dost bohatý, aby si ji mohl dovolit.

„Šéf přichází!“

Varování se k nim doneslo zdola, od vody. Všichni se nahrbili, začali se tvářit zaměstnaně, čekali, kdo se objeví u zábradlí. Jestli je to cizí šéf, můžou si zase dát pohov.

Bapi.

Nailer s úšklebkem sledoval, jak šéf jejich party přelézá přes zábradlí a námahou funí. Černé vlasy se mu leskly a kvůli panděru se mu lezlo špatně, ale šlo o prachy, tak se snaží, parchant.

Bapi se opřelo zábradlí a vydýchával se. Dámská vestička, kterou nosil do práce, ztmavla od potu. A byly na ní vidět žluté a hnědé fleky od karí nebo sendviče nebo co měl k obědu. Nailer z toho dostal hlad jen od pohledu, ale až do večera nedostanou k jídlu nic, takže nemělo smysl dál se koukat na jídlo, o které se s nimi Bapi už rozhodně nepodělí.

Bapiho neposedné hnědé oči si je prohlížely, hledaly sebemenší známky toho, že se flákají a neberou sběračskou kvótu vážně. Nikdo z nich sice předtím nelenošil, ale pod Bapiho dohledem všichni pracovali rychleji a snažili se mu předvést, že stojí za to, aby si je...