Sapkowski - Trošku se obětovat.txt

Trošku se obětovat 
Andrzej Sapkowski 
I. 
Mořská víla se vynořila do půli těla z moře a prudce, ze všech sil plácla rukama do vody. Geralt zjistil, že má krásná, přímo dokonalá ňadra. Dojem kazila jen barva - bradavky byly tmavě zelené a dvorce kolem nich je o málo světlejší. Obratně se přizpůsobujíc dorážející vlně, se mořská víla půvabně prohnula, potřásla mokrými, světle zelenými vlasy a melodicky zazpívala.
"Copak?" kníže se naklonil přes brlení bárky. "Co říká?"
"Odmítá," odpověděl Geralt. "Říká, že nechce."
"Přeložils jí, že jí miluji? Že si bez ní nedokážu představit svůj život? Že se s ní chci oženit? Že chci jen ji a žádnou jinou?"
"Přeložil."
"A co ona?"
"Nic."
"Tak jí to zopakuj."
Zaklínač si dotkl prsty rtů a vydal ze sebe rozechvělý trylek. S obtížemi vybíraje slova a melodie, začal překládat knížecí vyznání.
Mořská víla, kladoucí se naznak na vodu, jej přerušila.
"Nepřekládej, nenamáhej se," zazpívala. "Všechno chápu. Vždycky, když říká, že mě miluje, tak se tváří tak přihlouple. Řekl něco důležitého?"
"Nic moc."
"Škoda," mořská víla zavířila vodou a ponořila se, ohýbala přitom silně ocas a pěnila mořskou vodu rozeklanou ploutví, připomínající ploutev kladivouna.
"Cože? Co říkala?" otázal se kníže.
"Prý je to škoda."
"Čeho je škoda? Co to má znamenat, jaká škoda?"
"Mám dojem, že to bylo odmítnutí."
"Mně se neodmítá!" zaječel kníže, popíraje tak očividnou skutečnost.
"Pane," zamumlal kapitán bárky, přicházeje k nim. "Sítě jsou připraveny, stačí je jen vrhnout a bude vaše ..."
"To bych nedoporučoval," řekl Geralt tiše. "Není sama. Pod vodou je jich víc a v hloubce pod námi by mohl být kraken."
Kapitán se roztřásl, zbledl a oběma rukama se nepotřebně chytil za zadek.
"Kra... kraken?"
"Kraken," ujistil ho zaklínač. "Nedoporučuji pokoušet se o nějaké žerty se sítěmi. Stačí když víla vykřikne a z tohoto vraku zůstanou jen prkna na vodě a my se utopíme jako koťata. A potom, Aglovale, rozhodni se, chceš se s ní oženit anebo ji chytit do sítě a pak ji držet v nějakém sudu?"
"Já ji miluji," řekl Agloval tvrdě. "Chci ji za ženu. Jenomže k tomu ona musí mít dvě nohy a ne šupinatý ocas. A to se udělat dá, protože jsem za dvě libry krásných perel koupil kouzelný elixír, a to s plnou zárukou. Jen bude trošku trpět, tři dny, víc ne. Zavolej ji, zaklínači, a ještě jednou jí to zopakuj."
"Říkal jsem jí to už dvakrát. Odpověděla, že rozhodně ne, že nesouhlasí. Dodala ale, že zná mořskou čarodějnici, nymfu, která je ti ochotná kouzlem změnit nohy v elegantní ocas. A to bezbolestně."
"Ona se nejspíš zbláznila! Já mám mít rybí ocas? Nikdy v životě! Zavolej ji, Geralte!"
Zaklínač se hluboce naklonil přes brlení. Voda ve stínu lodi byla zelená a zdála se být hustá jako želatina. Nemusel volat. Mořská víla najednou vyskočila v záplavě vody nad hladinu. Na okamžik přímo zůstala stát na ocase, pak sklouzla po vlně, obrátila se naznak a v celé kráse předvedla to, co na ní bylo nejpůvabnější. Geralt jen polkl.
"Hej, vy!" zazpívala. "Bude to trvat ještě dlouho? Kůže mi už sluncem praská! Bělovlasý, zeptej se ho, jestli souhlasí."
"Nesouhlasí," odzpíval zaklínač. "Sh´eenaz, pochop to, on přece nemůže mít rybí ocas, nemůže žít pod vodou. Ty můžeš dýchat vzduch, ale on rozhodně pod vodou žít nemůže."
"Já to věděla!" vykřikla tence víla. "Já to věděla! Výmluvy, hloupé, dětinské výmluvy, ani špetka obětavosti! Kdo miluje, ten se dokáže obětovat! Já se pro něj obětovala, den co den jsem kvůli němu lezla na skály, až jsem si na zadku vydřela šupiny, ploutve jsem si potrhala, nachladila se kvůli němu! A on pro mě nechce obětovat ani ty dva odporné pahýly! Láska, to není jen brát, je třeba se také něčeho vzdát, obětovat se! Přelož mu to!"
"Sh´eenaz," zvolal Geralt, "ty to nechápeš? On přece ve vodě žít nemůže!"
"Hloupé výmluvy mě nezajímají! Já ho taky ... Já ho taky miluju a chci s ním mít potěr, jenže jak, když on se nechce stát mlíčňákem? Kam mu mám naklást jikry, co? Do čepice?"
"Co to říká?" vykřikl kníže. "Geralte! Nepřivezl jsem tě sem, aby sis s ní povídal, ale..."
"Trvá na svém. Zlobí se."
"Sem se sítěmi!" zařval Agloval. "Když ji podržím měsíc v kádi, tak..."
"Takovýho!" křikl nesouhlasně kapitán a předvedl na lokti "jakého". "Pod námi může být kraken! Viděl jsi, pane, někdy krakena? Jestli chceš, skoč si do vody, chytej si ji do rukou! Já se do toho míchat nebudu. Já z té bárky žiju!"
"Žiješ jen díky mé milosti, lumpe! Sem se sítěmi, nebo tě nechám pověsit!"
"Můžeš políbit psa na řiť! Na téhle bárce má moje slovo větší váhu než tvoje!"
"Buďte zticha! Oba!" křikl Geralt nazlobeně. "Něco říká. Je to těžké nářečí, musím se soustředit!"
"Už toho mám dost," zahalekala melodicky Sh´eenaz. "Mám hlad! No, Bělovlasý, ať se rozhodne - a to okamžitě. Jedno mu ale řekni: nenechám si už ze sebe dělat legraci, nebudu se s ním zahazovat, bude-li vypadat jako čtyřcípá hvězdice. Řekni mu, že na hrátky, jaké mi on navrhuje na skalách, mám kamarádky, které to dělají mnohem lépe! Já to ale považuji za dětinskou zábavu, dobrou tak pro děti před výměnou šupin. Já jsem normální, zdravá mořská víla..."
"Sh´eenaz..."
"Nepřerušuj mě! Ještě jsem nedomluvila! Jsem zdravá, normální a zralá ke tření, ale on, pokud po mně opravdu tak touží, musí mít ocas, ploutev, a všechno jako každý tritón. Jinak ho nechci znát!"
Geralt překládal co nejrychleji, jen se při tom snažil být co nejméně vulgární. Moc se mu to nedařilo. Kníže zrudl a nepěkně zanadával.
"Děvka beze studu," zařval. "Studená makrela! Ať si najde sledě!"
"Co to řekl?" zajímalo Sh´eenaz. Připlula blíž.
"Že nechce mít ocas!"
"Tak mu řekni... Řekni mu, aby vyschl!"
"Co říká?"
"Říká," tlumočil zaklínač, "že se máš jít utopit."

II. 
"Ach, to je mi líto," řekl Marigold, "že jsem nemohl plout s vámi. Co se dá ale dělat, na moři bliju, až škoda mluvit. Vidíš, v životě jsem nemluvil s mořskou vílou. Škoda, do psí mateři."
"Jak tě znám," odpověděl Geralt, přivazující sedlové vaky, "baladu stejně napíšeš i tak."
"Jistě. Už mám i několik prvních slok. V mé baladě se víla pro knížete obětuje, vymění rybí ocas za hezké nožky, jenže to zaplatí ztrátou hlasu. Kníže ji ale podvede, odvrhne a ona pak zemře žalem, změní se v mořskou pěnu a až první sluneční paprsky..."
"Kdo takovým pitomostem uvěří?"
"To není důležité," prskl Marigold. "Balady se nepíšou proto, aby se jim věřilo. Píšou se, aby dojímaly. Co ti to ale budu vykládat, stejně tomu houby rozumíš. Radši mi řekni, kolik ti Agloval zaplatil."
"Ani floka. Prohlásil, že jsem svou práci zpackal. Že čekal něco jiného, on že platí za výsledky a ne za snahu."
Marigold pokýval hlavou, sejmul klobouček a žalostně na zaklínače pohlédl.
"Znamená to snad, že pořád nemáme ani halíř?"
"Vypadá to tak."
Marigold se zatvářil ještě žalostněji.
"Je to všechno moje vina," zavzlykal. "Všechno je to kvůli mně. Zlobíš se na mě, Geralte?"
Ne, zaklínač se na Marigolda nezlobil. Ani trochu.
To, co je potkalo, se stalo Marigoldovou vinou, o tom nebylo pochyb. Byl to Marigold, kdo naléhal, aby se vydali na slavnost Čtyř Klanů. Pořádání slavností, argumentoval básník, uspokojovalo hluboké a přirozené lidské potřeby. Čas od času, tvrdil bard, se člověk musí setkat s jinými lidmi tam, kde je možno zasmát se a zazpívat, do sytosti si nacpat břicho šašlíkem a pirohy, poslechnout si muziku a pomuchlat v tanci zpocené dívčí obliny. Kdyby chtěl každý z lidí tyto potřeby uspokojit samostatně, nastal by nepopsatelný zmatek. Proto byly vynalezeny svátky a slavnosti. A když už ty svátky a slavnosti jsou, je třeba zúčastňovat se jich.
Geralt se nehádal, ačkoli na jeho soukromém seznamu hlubokých a přirozených potřeb měla účast na slavnostech velice vzdálenou pozici. Rozhodl se ale, že Marigolda doprovodí, neboť počítal s tím, že na takovém shromáždění lidí získá informace o možné práci nebo úkolu - už dávno si ho nikdo nenajal a jeho hotovost se nebezpečně tenčila.
Zaklínač se na Marigolda nijak nezlobil za to, že se navezl do Lesníků. Sám také nebyl bez viny - mohl zasáhnout a barda zastavit. Neudělal to ale, sám totiž proslavené Strážce Pralesa, nazývané Lesníci, což byl dobrovolný sbor, zabývající se ničením nelidí, nesnášel. Otřásal se odporem, když slyšel jejich vychvalování o šípy prošpikovaných, zaříznutých nebo pověšených elfech, lesních mužích nebo divoženkách. A Marigold, který za svého putování se zaklínačem došek k přesvědčení, že je nepostižitelný, překonával sám sebe. Strážci si zpočátku jeho výsměšných poznámek, popichování a sprostot, vzbuzujících hromový smích přihlížejících vesničanů, nevšímali. Když pak ale zazpíval horkou jehlou šitý sprostý a urážlivý kuplet, končící slovy "Chceš-li paroháčem se státi, musíš se k Lesníkům dáti," došlo k všeobecné prudké rvačce. Kůlna, sloužící jako tančírna, šla k čertu. Musela zasáhnout družina komtura Budiboga, zvaného Lysek, na jehož panství Čtyři Klany ležely. Lesníci, Marigold i Geralt byli uznáni vinnými za všechny škody a provinění, počítaje v to i zprznění jisté zrzavé a němé mladistvé dívky, jež byla po rvačce nalezena v křoviscích za humny. Ležela tam zrudlá a s přihlouplým úsměvem na rtech, košili vyhrnutou až někam pod krk. Ještě štěstí, že komtur Lysek Marigolda znal, takže to všechno skončilo jen zaplacením pokuty, která ovšem pohltila všechny peníze, které jim ještě zbývaly. Navíc se museli dát na útěk ze Čtyř Klanů tak rychle, jak jen koně stačili, protože ze vsi vyhnaní Lesníci jim hrozili pomstou a v okolních lesích jich byl právě celý oddíl, víc než čtyřicet chlapů, na lovu rusalek. Geralt neměl nejmenší chuť schytat lesnický šíp, protože jejich šípy měly hroty zubaté jako harpuny a dokázaly hrozně zmrzačit.
Takže museli změnit původní plány na to, že objedou vesnice kolem pralesa, kde měl zaklínač přece jen jistou naději získat nějakou práci. Místo toho se rozjeli k moři, do Bremervoordu. Bohužel, kr...